NORMANÉ
V době od 8. do 12. století po Kr. ohrožovali Evropu zuřiví bojovníci, zvaní Vikingové. Pocházeli z Norska, Švédska a Dánska, kde bylo drsné podnebí a půda neúrodná. V Rusku je nazývali Varjagy. Vikingská expanze obecně souvisela s proměnami vojenské demokracie s rozpadem rodového zřízení. Loupežné útoky umožňovaly králům a velmožům vydržovat si v boji o moc velké družiny, o něž se opírali při šíření svého vlivu.
Domácí spory knížat vedli k tomu, že poražení vládcové se svými družinami opouštěli zemi a vydávali se hledat štěstí v jiných zemích. Stali se z nich odvážní plavci (Vikingové), kteří za vedení „mořských králů“ byli postrachem celé Evropy. Na svých lodích vnikali hluboko do vnitrozemí. Na východě ruskými řekami pluli do Černomoří a do říše Byzantské, na západě se dostávali Gibraltarskou úžinou až do Středozemního moře.
Zejména velké výpravy podnikali do Británie. Po Temži dopluli až k Londýnu a odtud pronikali do nitra země. Často tam přezimovali a utiskovali Anglii tak, jako dříve Anglosasové utiskovali Kelty. Stejně tak trpěla nájezdy i Francie, kam zajížděli po řekách hluboko do vnitrozemí. Počátkem 10. století se usadili v severní Francii, v oblasti dodnes nazývané Normandie. Byli to nejen válečníci, ale i velmi schopní organizátoři. Jejich vévodové vytvořili velmi složitou a dobře fungující správu. Rozdělili království na části, kterým se říkalo léno. Každé léno spravoval jeden rytíř.
Největšího rozmachu dosáhla normanská moc za vévody Viléma Normanského, který vedl úspěšné tažení do Anglie v r. 1066. Normanům se podařilo proměnit Anglii v normanské království, postavili na obranu dobytého území hrady, ale stavěli také kostely, kláštery a katedrály. Normané vládli v Anglii až do roku 1154. Od tohoto data se začali Sasové-Původní obyvatelé-s Normany mísit a vznikl jediný národ.
Nastolení feudálního řádu přineslo prudké rozbroje v řadách vojenské aristokracie. V Normandii, kde si vévodové udrželi velký vliv, museli poražení odejít do exilu. Tito drobní rytíři vycvičení v nových technikách boje na koni i pro útok v sestavě těžkého jezdectva, byli jako žoldnéři velmi ceněni. Sloužili ve Španělsku, kde začala reconquista, v Konstantinopoli, kde bojovali proti Turkům, a v jižní Itálii. Zde se střetávali muslimové ze Sicílie, z Byzance, a z mnoha „langobardských“ států, stejně jako z přímořských měst, např. z Neapole.
Tato oblast sousedící s papežským státem byla životně důležitá pro papežství, které gregoriánská reforma postavila proti císaři, králi německému a italskému. Na hranicích byzantské říše docházelo rovněž ke střetu zájmů východní a západní církve, který brzy vyvrcholil rozkolem.
Normané se nechávali podobně jako ostatní žoldnéři najímat v konfliktech vyvolaných politicko-církevním chaosem. S požehnáním papeže bojovali v letech 1016–1018 po boku Langobardů, kteří povstali proti Byzanci. Povstání bylo sice rozprášeno, ale Normané prokázali velkou statečnost. Neapolský vévoda si na nich cenil na rozdíl od ostatních rytířů, nezlomné vůle po úspěchu. Kolem roku 1029 daroval jednomu z nich, Rainulfovi, hrabství Aversa. Rainulf založil s pomocí svých krajanů, které přilákala nová půda, první italské normanské knížectví. Pak se objevil Guillaume Bras de Fer (Vilém Železná ruka) se svými bratry a syny rytíře z kraje Coutances, Tankreda de Hauteville. Bratři Hautevillové sloužili na Sicílii Byzanci v letech 1038 –1040, ale posléze odjeli na kontinent a zde si rozdělili vlastní území. Kromě Aversy brzy vzniklo asi dvanáct normanských knížectví. Apulská baronství ovládl Guillaume Bras de Fer a posléze i jeho bratři. Jiný Hauteville, Robert Giscard „Lstvivý“ sem dorazil kolem roku 1047 a usadil se v Kalábrii.
Langobardští panovníci a papež Lev IX. Požádali ve strachu z normanského řádění roku 1052 o pomoc německého císaře. Normané však zvítězili a papeže v roce 1054 zajali. Byl to rok schizmatu, který definitivně rozdělil byzantské a latinské křesťanství. Spor o investituru, tedy o to, zda má církevní hodnostáře jmenovat císař nebo papež , postavil proti sobě Svatou říši římskou a římskou Stolici. Ta se proto musela usmířit s Normany. V roce 1058 se papež Mikuláš II. spojil s nejbohatšími z nich, Richardem z Aversy a Robertem Guiscardem, kterým koncil v Melfi udělil roku 1059 vévodství Capua a Apulie.
Nová situace normanskou expanzi nezastavila . Roger, nejmladší z Hautevillů, dobyl v průběhu třiceti let muslimskou Sicílii (1060–1091), zatímco Giscard obsadil v r. 1071 Bari a Brindisi, poslední výspy byzantské Itálie. Roku 1076 se zmocnil i posledního langobartského státu, knížectví Salermo. Papežství se cítilo opět ohroženo a vyobcovalo Guiscarda z církve, ale vzhledem k německé hrozbě se papež Řehoř VII. Nakonec s Normany v roce 1080 dohodl. Když se německý císař Jindřich IV. Nechal v Římě korunovat a Řehoře VII. Nahradil poslušnějším vzdoropapežem, dobyl Guiscard v roce 1084 město a vyraboval je.
Ovládat Korintskou úžinu, která uzavírá Jaderské moře, znamenalo kontrolovat i nejlákavější kořist – Konstantinopol. Guiscard využil krize, která zmítala Byzancí po porážce od Turků u Mantzikertu v roce 1071, a vyslal svého syna Bohemunda do Epiru (dnešní Albánie). Vítězní Normané poté zaútočili na Makedonii a Thesalii, Benátky, který Byzanc udělila obchodní prifilegia pod podmínkou, že budou chránit úžinu, se snažily zabránit tomu, aby se obě pobřeží Jaderského moře ocitla pod normanskou nadvládou. Normané nepronikli do Byzance ani poté, co roku 1084 zničili benátské loďstvo. Guiscardova smrt v roce 1085 ukončila útoky na Epeiros a jeho vévodství se rychle rozpadlo. V roce 1109 zkrachovala Bohemundova výprava do Epiru, a přestože získal za první křížové výpravy knížectví v Aantiochii, Normané ho zase po roce 1125 ztratili. Benátský štít se ukázal jako účinná zbraň. Byzanc tak mohla ve 12. století odolávat četným normanským útokům.
Sicílie se v této době stala centrem normanské moci. V jejím čele stál Roger II. , syn Rogera de Hauteville. Podmanil si jich Itálie a zmocnil se Apulie. Během desetiletého, mimořádně krutého tažení dosáhl na kontinentu stejné moci, jaké se těšil na Sicílii. Donutil papeže, aby mu udělil titul krále Sicílie, Capuy a Apulie. Roger II. rozšířil svou nadvládu i na africké pobřeží, kde od roku 1148 kontroloval území od Tunisu po Tripolis. Rogerovi následovníci však dobytá území po jeho smrti v roce1154 ztratili.
Normanské království nejdříve úspěšně odolávalo, ale nakonec v roce 1194 padlo do rukou císaře Jindřicha IV. Z rodu Hohenštaufů. Až do roku 1268 zůstalo jednou z hlavních bašt německé císařské moci.
Během 13. století došlo k podmanění anglonormanských provincií francouzskou korunou a proces sjednocování normanských panství pomalu skončil.
Normani byli nejen dobří válečníci, ale i dovední stavitelé. Stavěli mohutné hrady s opevněním, které stojí dodnes. Normanské kostely mají krásně zdobené portály, mohutné zdi a pilíře. Jejich katedrály jsou vrcholnou ukázkou skvělé normanské architektury.